22. února 2017

OTÁZKA VÝCHOVY


Minulý týden jsem stála před rozhodnutím výchovného charakteru. Což mě přivedlo k tomu, zamyslet se nad svým rozhodnutím, přemítala jsem, jestli bylo správné či ne. Jestli jsem jako rodič selhala nebo naopak uspěla, kdo ví?! To stejně ukáže až čas.
Jenže jsem člověk netrpělivý, a tak mě mé úvahy přivedly na tento článek, ve kterém se s vámi chci podělit o mé praktiky ve výchově a případně od vás získat názory, jak dané situace se svými ratolestmi řešíte vy.

Zřejmě každý rodič si myslí, že jeho způsob výchovy je ta nejlepší cesta, stejně tak jako každý rodič občas o své výchově zapochybuje. Některá naše rozhodnutí se ukáží špatná nebo správná, téměř okamžitě, a některá se projeví až později, kdy už je mnohdy i pozdě na jejich nápravu. Ale tak to je, nikdo nejsme neomylní a chybami se člověk učí. Myslím, že je důležité, si objektivně říci sami pro sebe, že jsme udělali maximum a své děti vychovali s naším nejlepším svědomím.

Naši dceru milujeme a dáváme jí to patřičně najevo, ale občas je nutné sjednat si pořádek. :) Mám takové nepsané pravidlo. Vše řeknu maximálně třikrát, přičemž postupně zvyšuji intenzitu hlasu. Neuznávám výchovu, kde se monotónním hlasem dítěti donekonečna něco vysvětluje. Myslím, že by dítě mělo znát emoce a emoce jsou doprovázeny, gestikulací a tónem hlasu. Člověk na první pohled přeci pozná, jestli se druhý zlobí, nebo je smutný, veselý, apod. Stejně tak určitě není správné na dítě jen řvát, to je zase opačný extrém. Co se týká fyzických trestů, tak také nejsem úplně proti, pokud jsou smysluplně použity a nepřehání se to. To znamená, že občas u nás proběhne naplácání na zadek, ale to už je výjimka, kdy udělala něco opakovaně i přes výslovný zákaz. Dovedu si představit, že v pubertě dostane i pár facek, pokud to bude nutné. Máme to asi následovně, za menší prohřešky se zvýší hlas, za ty větší proběhne buď fyzický trest, případně zákaz televize nebo tabletu. Záleží na situaci a na prohřešku. Také se snažíme dceři následně vysvětlit, proč jsme se zlobili, a proč daná věc nebyla v pořádku.

Naše Áňa nám loni v září nastoupila do první třídy a s tím přišly i mnou obávané dotazy a srovnání se spolužáky s tím, co smí a nesmí. Zatím máme vybudovanou důvěru mezi sebou a toho si strašně vážím a cením. Byla bych moc ráda, aby nám tahle křehká záležitost vydržela. I v souvislosti s tím, občas dovolím něco, o čem pak pochybuji jestli už to nebylo tzv. přes čáru. První věc, kterou jsme řešili ani ne po měsíci chození do školy, byly automaty na jídlo. Přesto, že malé dělám každé ráno svačiny, včetně zeleniny nebo ovoce a malé sladkosti, projevila zájem si v automatu něco koupit. Ona vlastně ani netušila, jak se tenhle ďábelský přístroj jmenuje. Původně za mnou přišla s tím, že by potřebovala peníze do bankomatu!!! :))) Chvilku mi trvalo než jsem se dopracovala k tomu, že bankomat je vlastně automat na jídlo. :) Úplně jsem se hrozila, že bych v první třídě dala dítěti peníze, které nemá o jejich hodnotě ani ponětí, a poslala ho pro "sváču" do automatu. Snažila jsem se jí vysvětlit, že házet peníze do automatu je škoda, když má z domova připravenou svačinku. Nenaléhala, ale bylo na ni vidět, že by si to chtěla alespoň zkusit. Když jsem pak druhý den ráno viděla, celkem dost, jejich spolužáků, kteří si jdou do automatu koupit "dobrůtku", trochu jsem se do ní vžila a i ji chápala. Chápala jsem její zvědavost, i to, že si to che zkusit. Výsledkem bylo, že mi sdělila, co přesně z automatu chce a kolik to stojí, udělaly jsme spolu domluvu, že to bude jen jednou, výjimečně, ona si to vyzkoušela a byla spokojená. Sama uznala, že to opravdu není nutné si tam něco kupovat. Mohla si tenkrát vzít z kasičky tajně peníze a koupit si co chce, ale ona to neudělala a raději se mnou diskutovala. Toho si moc vážím. Proto jsem minulý týden zareagovala velmi podobně, když přišla s dalším "svým super" nápadem.

Jedno odpoledne jsem ji vyzvedla ze školy, a ona mi v autě povídá: " Mami, nemohla bych si do školy vzít telefon?" Abych to uvedla na pravou míru, Áňa má doma starý telefon, který už velmi špatně nabíjí. Není v něm SIMkarta, má ho v podstatě jako tablet, na hry a pohádky. Ten telefon nesmí z domu a ona to moc dobře ví. Takže jsem málem překousla volant, když jsem dostala tenhle dotaz a rezolutně řekla NE! Mladá dáma se pochopitelně nehorázně urazila s tím, že to teda nechápe, když si ho tam někdo nosí. V tom se mi zvedl tlak podruhé, který rodič dovolí dítěti v první třídě, aby mělo do školy mobil!? Na co? Proč? Stejně je tam v 90 % vodí a zase vyzvedávají, tak proboha na co?! Večer se jí to rozleželo v hlavě a začaly jsme to spolu znovu probírat. Dozvěděla jsem se, že její kamarádka si ho tam přinesla, aniž by o tom rodiče věděli. A, že Áňa by si ho tam také chtěla jednou vzít, aby té kamarádce ukázala jaké tam má hry. V tu chvíli jsem si vzpomněla na to, jak chci mezi námi udržet tu upřímnost, a že bych moc nerada, abych byla nucena každé ráno potupně prohledávat dceři tašku, jestli něco nepašuje do školy. Udělali jsme tedy úmluvu, že si druhý den, kdy si pro ni jdu brzy, může telefon vzít kamarádce ukázat, ale pod podmínkami: bude vypnutý zvuk, nechci slyšet, že ho měla o hodině v ruce, že se s ním chlubila, nepůjde s ním ze třídy, ani na oběd a pouze o přestávce kamarádce ukáže hry. A taky, že to bude pouze jednou, a pak bude zase mobil na ni čekat doma v šuplíku. Malá byla nadšená a vše odkývala. Já už méně. Nevěděla jsem, jestli už tohle není moc, a kdy je ta hranice, kdy už opravdu řekneme NE, důvěra nedůvěra. Na druhou stranu odříkaného chleba největší krajíc. Čert, aby se v tom vyznal. :)  Byla jsem z toho rozhozená a titulovala se matkou, s chybným rozhodnutím. V práci jsem myslela na to, jestli Áňa dodržuje mé pokyny a taky na to, co si o mě pomyslí učitelka až to zjistí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem přijela pro dceru do školy a baterka v telefonu vykazovala minimální známky jeho použití. Doma mobil vrátila do šuplíku a zase je klid. I když stále nejsem přesvědčená, že mé rozhodnutí bylo správné, jsem ráda, že Andulka naši domluvu dodržela. A pokud naše budoucí domluvy budou fungovat stejně dobře, budu to považovat za svoji malou osobní výhru.


A jak to máte s výchovou vy? Co u vás funguje a čeho si na svých dětí ve výchově vážíte? Dejte mi vědět. Ráda se budu inspirovat a poučím se z vašich zkušeností.

2 komentáře:

  1. Haha,tak toto presne znam.Resila jsem podobnou vec,kdyz si dcera chtela vzit do skoly "lunchbox"s vlastni svacinou namisto obeda v jidelne, protoze to tak nektere deti delaji, ze si to chce pry vyzkouset. Nez jsem si vse rozmyslela a stihla to s ni probrat, oznamila mi druhy den, ze uz si to stihla vyzkouset-na obed nesla a misto toho si snedla v jidelne jen svacinu... Nejdriv jsem byla nastvana, ale pak jsem vlastne byla rada, ze je tak samostatna a zvladla si sama ve svych 4 letech (podotykam,ze v zahranicni skole,kdy jeste neumela poradne cizi jazyk) tuto vec zorganizovat...A vlastne me potesila,ze si sla za svym..(s cimz jsem ja jako putka v detstvi bojovala:) Takze pokud mohu hodnotit, ve vasi situaci bych postupovala uplne stejne. A je fajn, ze vas Anicka nezklamala��
    Preji hodne stesti a hlavne at vam hezky a na duvere postaveny vztah s dcerou dlouho vydrzi!:)
    Tereza

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dobrý den Terezo,
      předem se omlouvám za pozdní reakci. Váš komentář mě moc potěšil, moc za něj děkuji. Připomněla jste mi další věc, které se "bojím" a to, aby byla Anička samostatná, průbojná a uměla si poradit, zkrátka se neztratila. Krásně jste to popsala na své dceři. Výchova je opravdu těžká a zároveň při ní člověk bruslí na tenkém ledě. Proto přeji nám všem hodně štěstí. Pozdravujte dceru a Vám tleskám, protože i Vám se výchova evidentně daří. Jen tak dál! Krásný den, Eliška

      Vymazat